DeletedUser14573
Hosť
O hrabivém mnichovi a strašidelné kočce
Bude to pomalu sto let, co se v Liticích objevil neznámý poutník. Oděn byl v rouše řeholníka, s růžencem kolem pasu a s mošnou přes rámě. Usadil se v poustevně na okraji lesů a hned prvního večera sešel do vesnice, aby se seznámil s novými sousedy. Představil se jim podivným jménem, které nikdo neuměl vyslovit. Tak mu začali říkat Karažihovej.
Muž mluvil tlumeným, podmanivým hlasem, s očima mírně přivřenýma a hlavou zakloněnou, jako by hleděl kamsi do dáli. Vypravoval, že prchl z daleké turecké říše, kde křesťané trpí pod útiskem mohamedánů, jenž jim řežou uši a nosy. Netrvalo dlouho a lidé si Karažihoveje, který nešťastným pohledem vzbuzoval soucit, zamilovali. Nosili mu do poustevny jídlo a pití, kterého se jim samým nedostávalo. A mladý mnich zlenivěl a břicho se mu zakulatilo, až hábit praskal ve švech.
Jednoho dne, když byl zrovna Karažihovej ve vsi a oblažoval sousedy vyprávěním, jak udatně přemohl mahomedánskou armádu, jak vychytrale prchl do hor a jak dlouho putoval, než našel klidu ve zdejší vesnici, vloudila se do poustevny divoká kočka. V domě plném zbytků potravin se jí zalíbilo, tak se uvelebila za pecí a probrala se až pozdě večer, když se z pitky v hospodě vracel podivný kněz. Karažihovej ulehl do postele, ale po chvíli byl zas na nohou. Co je to za podivné vrzání a křoupání tam v rohu místnosti? Jak byl na pokraji lesa sám, pojala ho hrůza, vyběhl z domu a vzbudil celou vesnici.
„Straší! V mé poustevně straší!“ křičel na celé kolo, až se okolní skály chvěly.
I vydali se vesničané do mnichova domku. A nasmáli se vydatně, když uviděli, že to stará lenivá kočka vyděsila Karažihoveje. Mnich se však už do poustevny nevrátil. Udělal si lepší bydlení na nedalekém hradě, v posledním zachovalém paláci. Do přízemí, v němž se zabydlel, snesl z okolních místností mnoho, čímž zničil cennou historickou výzdobu. Vše vyvrcholilo, když z brány do věže strhl zlacený nápis, na němž odpradávna stálo: „Tato věž dělána za nejjasnějšího krále Jiřího, českého krále a markrabí moravského, 1468.“
Lidé si povšimli, že hrad jest poničený od té doby, co v něm pobývá Karažihovej. Když prohlédli poustevnu, došlo jim, že si mnich na jejich účet žije v Liticích jak král. Spíž byla nacpaná jídlem, že by celé rodině vystačilo na týdny. Dobře uskladněným soudkům vína přestával sklep stačit. A na kachlových kamnech, která do dálky sálala příjemným teplem, ležela měkoučká péřová peřina. I vydali se Litičtí na hrad, aby Karažihoveje potrestali. Mnich však nebyl zdejší, vycítil nebezpečí a zmizel tak najednou, jako se prve objevil. Zbyla po něm jen pověst o jeho přízraku, který se prý dodnes toulá po hradě. Chtějí-li litické matičky varovat děti, aby nechodily do litického hradu, napomínají je: „Nechoďte tam, straší tam Karažihovej!“
Bude to pomalu sto let, co se v Liticích objevil neznámý poutník. Oděn byl v rouše řeholníka, s růžencem kolem pasu a s mošnou přes rámě. Usadil se v poustevně na okraji lesů a hned prvního večera sešel do vesnice, aby se seznámil s novými sousedy. Představil se jim podivným jménem, které nikdo neuměl vyslovit. Tak mu začali říkat Karažihovej.
Muž mluvil tlumeným, podmanivým hlasem, s očima mírně přivřenýma a hlavou zakloněnou, jako by hleděl kamsi do dáli. Vypravoval, že prchl z daleké turecké říše, kde křesťané trpí pod útiskem mohamedánů, jenž jim řežou uši a nosy. Netrvalo dlouho a lidé si Karažihoveje, který nešťastným pohledem vzbuzoval soucit, zamilovali. Nosili mu do poustevny jídlo a pití, kterého se jim samým nedostávalo. A mladý mnich zlenivěl a břicho se mu zakulatilo, až hábit praskal ve švech.
Jednoho dne, když byl zrovna Karažihovej ve vsi a oblažoval sousedy vyprávěním, jak udatně přemohl mahomedánskou armádu, jak vychytrale prchl do hor a jak dlouho putoval, než našel klidu ve zdejší vesnici, vloudila se do poustevny divoká kočka. V domě plném zbytků potravin se jí zalíbilo, tak se uvelebila za pecí a probrala se až pozdě večer, když se z pitky v hospodě vracel podivný kněz. Karažihovej ulehl do postele, ale po chvíli byl zas na nohou. Co je to za podivné vrzání a křoupání tam v rohu místnosti? Jak byl na pokraji lesa sám, pojala ho hrůza, vyběhl z domu a vzbudil celou vesnici.
„Straší! V mé poustevně straší!“ křičel na celé kolo, až se okolní skály chvěly.
I vydali se vesničané do mnichova domku. A nasmáli se vydatně, když uviděli, že to stará lenivá kočka vyděsila Karažihoveje. Mnich se však už do poustevny nevrátil. Udělal si lepší bydlení na nedalekém hradě, v posledním zachovalém paláci. Do přízemí, v němž se zabydlel, snesl z okolních místností mnoho, čímž zničil cennou historickou výzdobu. Vše vyvrcholilo, když z brány do věže strhl zlacený nápis, na němž odpradávna stálo: „Tato věž dělána za nejjasnějšího krále Jiřího, českého krále a markrabí moravského, 1468.“
Lidé si povšimli, že hrad jest poničený od té doby, co v něm pobývá Karažihovej. Když prohlédli poustevnu, došlo jim, že si mnich na jejich účet žije v Liticích jak král. Spíž byla nacpaná jídlem, že by celé rodině vystačilo na týdny. Dobře uskladněným soudkům vína přestával sklep stačit. A na kachlových kamnech, která do dálky sálala příjemným teplem, ležela měkoučká péřová peřina. I vydali se Litičtí na hrad, aby Karažihoveje potrestali. Mnich však nebyl zdejší, vycítil nebezpečí a zmizel tak najednou, jako se prve objevil. Zbyla po něm jen pověst o jeho přízraku, který se prý dodnes toulá po hradě. Chtějí-li litické matičky varovat děti, aby nechodily do litického hradu, napomínají je: „Nechoďte tam, straší tam Karažihovej!“
