Dám sem jednu nesoutěžní.
Jsem si už dlouho říkal, že je třeba vytvořit nějakou vzpomínkovou báseň, protože i na DK prakticky rok co rok nějaký významný, dobrý člověk (i když jsem ho třeba moc neznal nebo jsem měl v jisté fázi vztahu s ním spory), umírá. Jak se blíží konec roku, člověk si uvědomuje pozitivní i negativní věci z něj. Jsem si vědom, že mně mohlo něco v tomto ohledu uniknout, hlavně ze slovenské scény, protože aktivní na DK už nejsem, jak jsem zmiňoval jinde. Ale tento rok třeba na .cz Majka + určitě další, o kterých nevím. Pořád platí, že to hraje na obou verzích možná kolem 30.000 lidí (ne účtů).
Báseň samozřejmě v češtině, tak tomu možná neporozumí každý.
Přišel nám dary dát
o dlouhém večeru,
kdy chtěli jsme spát.
Dary měl ve džberu,
plášť nechal ve větru vát.
A s ním jdou, věru,
čerti, co mají se kát.
Padlí andělé dohlíží,
za rudým pláštěm se plíží.
Já všechny dárky poberu.
Dotěrné lapky přeperu.
Však nebudu šťasten, nebudu rád.
Co bych vskutku chtěl, nemůže dát.
Mí přátelé věčná léta budou v půdě spát.
To, co rok co rok se stává, nejde odestát.
Až desítky let se sejdou, i mě smrt pokoří.
Do těch nekonečných dálek má duše se ponoří.
Tam, kde není žádné zášti, budem zas Kmeny hrát
a s každým, kdo zase přijde, můžem přáteli se stát.
Proti tomu koloběhu člověk neumí se prát.
Ať později nebo dříve nebe si jej bude brát.
Mikuláši, smiř se s tím,
že zdraví nelze věnovat.
Můžeš však přátelům mým
k hrobům kvítí darovat.
O naše pozemské štěstí netřeba se bát.
Tomu, kdo s námi trávil své chvíle,
máme kdykoli co dát.
Nemusel se chovat mile,
však já měl ho rád.