CukrovýKrál

  • Zakladateľ témy DeletedUser18015
  • Vytvorené

DeletedUser18015

Hosť
Na vesnici padl stín. Slunce se pod tíhou únavného mrazivého dne sklánělo k západu. Poslední paprsky dopadaly na špičku kostela a ozařovaly bronzový kříž, symbol ochrany a boží pomoci. Odbila sedmá hodina a večer již nabyl hrozivé podoby. Zvon děsivě duněl nádvořím a oznamoval příchod další nejisté noci. Chlad již prostoupil hradbami a jako mor se šířil mezi staveními. Na zápraží domu vesnického velkostatkáře se choulil pes. Marně se dobýval dovnitř, nikdo tam již nebyl. Minulou noc se totiž opět připlížila. Černá a chladná jako smrt sama, neboť smrt byla tím, co zvěstovala. Krutá a nemilosrdná bohyně smrti, Morana. Ponocný varovně zatroubil na roh a poslední odvážlivci se rozprchli do svých obydlí. Zvedl se vítr. Ledové krystalky se zabodávaly ponocnému Drikovi do tváře. Byl nejstarším obyvatelem vesnice a nohy jej již nenesly tak rychle jako za mlada. Nebylo divu, že se najednou ocitl sám uprostřed nádvoří. Opřel se o hůl, zahalil si tvář plátěným přehozem a vydal se k jižní bráně, kde měl malý příbytek. Kroky se střídaly s údery hole o kamennou dlažbu nádvoří. Každý zvuk se rozléhal tísnivým tichem a mísil se s šepotem větru. Žádná pochodeň již nesvítila, neboť neodolala svíravému vichru. Prošel kolem sochy a v duchu vzdal holt vesnickému paladinovi, který obětoval svůj život při obraně vesnice. Edgenir se jmenoval ale jeho jméno si pamatoval již jen Drik, neboť uplynul dlouhý čas od doby, kdy naposled přitáhla vojska sousedního panství. Stařec pomalu prošel kolem kovárny. Světnice zela prázdnotou a dveře se zmítaly ve větru. "Každou chvíli se musí ulomit." pomyslel si Drik. Zavzpomínal na Kovářovy šavle a na vítězství, která s nimi jako mladý vybojoval. Nindren, tak se kovář jmenoval, byl první, koho si Morana odnesla. Od té doby si jeho přízrak přišel i pro jeho ženu a děti. Marně lidé na jeho stavení věšeli cesmínu. S Moranou se nedalo bojovat.
Drik se pomalu dostával na okraj vesnice, periferie města byla poloprázdná. Spousta lidí odešla po první temné noci. Od té doby se šířil strach a město se zahalilo v děsu a šílenství. Po chvíli se dostal na dohled městské brány. Uslyšel údery seker a praskání dřeva. Temnotou se ozývalo chroptění a sykot, ze kterého číšila touha po krvi. Kmeny stromů zapraskaly a povolily. Brána se otevřela a Drika pohladil po tváři mrazivý závan. Zastavil se a s hrůzou pozoroval zástup vyhublých postav, plížících se branou. Strnul a bezmocně sledoval obrysy v mlze. Když se vzpamatoval, poodešel z cesty a skryl se ve stínu výklenku Bednářova stavení. Chřestot kostí a klapání bezmasých čelistí mu zvedal chlupy na těle. Nebál se. Byl starý a na smrt připravený. Možná proto také zůstal skryt přízrakům pátrajícím po strachu. Znenadání se ozval úder zvonu oznámil osmou hodinu večerní. Drik uslyšel vrzat kovové dveře. Ozval se křik. Tak zoufalý a srdceryvný, až to Drika donutilo zavřít oči. Křik se začal stupňovat a vesnicí se začal rozléhat zvuk dýky porcující maso. Údery a kroky těžkých, krví ulepených bot vyplnily ticho zimní noci. Křik utichl a přetrvaly jen ozvěny horkých kapek pleskajících o dřevěnou podlahu a kroky těžkých bot. Drik otevřel oči a spatřil postavy, táhnoucí vesnicí krvavé torzo ženy. Rudá stopa horké krve rychle mrzla a k mrtvému nebi stoupaly obláčky páry. Vítr pomalu ustal a Drik pohlédl k bráně. Bylo to podruhé co ji spatřil. Mrtvou, chladnou ženu vznášející se pár centimetrů nad zemí, s prázdným a přece tak pronikavým pohledem, obklopenou cáry černého šatu, který již staletí zdobí stejné krvavé kresby měsíce a lebek. Na chvíli zapochyboval o své připravenosti na smrt. "Jsem na tohle opravdu připravený?" zaváhal. Strach se pomalu vplížil do jeho mysli. Ucítil, jak se mu svírá hrdlo a Moranin pohled prostupuje jeho srdcem. Zastavil se mu dech a utichly kroky kostlivých přízraků. Postavy stály uprostřed ulice a dívaly se jeho směrem. Cítily jeho strach, jeho tíseň. "Tohle je konec..." pomyslel si a měl pravdu. Naposledy zatroubil na roh, když se mrtví vydali jeho směrem. Záblesk krvavé dýky ve světle měsíce ozářil jeho tvář. Ani se nepohnul. Znovu se smířil se smrtí a odložil zhaslou lucernu. Políbil cínový křížek, který mu zbyl po jeho ženě a vykročil vstříc smrti.
Ráno našli lidé na ulici dvě krvavé stopy a zhaslou lucernu. U brány ležel zakrvácený cínový křížek. Drikova oběť byla poslední té zimy. Nový kněz, který byl zoufalými lidmi pozván z vnitrozemí, pochoval mrtvé a posvětil brány. Pak v kostele uložil magické relikvie a shromáždil pozůstalosti po obětech Morany. S lidmi sestavil její figuru ze slámy a pozůstalosti uložil dovnitř. Poté figuru zapálili, když bylo slunce nejvýš a s průvodem vesničanů ji v plamenech vynesly z vesnice do nejbližší řeky. Když padala z mostu, figura jakoby kvílela nenávistí. Zima pak pomalu ustoupila a na polích vyklíčila pšenice. Skončila zimní noční můra a vesnice opět ožila, na Moranu se však již nikdy nezapomnělo a z vynášení Morany se stala tradice ukončující zimní bídu, smrt, hrůzovládu Morany a vítající Jaro. Lidé s nadějí čekají, až se objeví první klíčky sněženek a oni budou moci vyrvat Moraně žezlo vlády nad světem spálením její slaměné figury. Neboť po každé temné noci musí přijít světlý den.

Napsal Adam Václav Bajger (Cukrový Král)
 
Hore